Létající Čestmír I – Jak ke kamenu přišel
Znuděný Čestmír Trnka mířil do školy úzkou uličkou.
Bylo už za pět minut osm, když dorazil k rohu uličky… tam začalo něco blikat modrým světlem. Sehnul se k tomu a sebral podivný modrý kámen. Když se pak podíval na hodinky, zjistil, že už je osm a on má za sebou teprve polovinu cesty! Rychle!
„Trnka!“ zvolala učitelka, když vběhl do třídy – zrovna zapisovala do třídní knihy. „Zase pozdě!“
„Já se… omlouvám se… paní učitelko… už se to nestane slibuji.“
„O tom pochybuji, žákovskou knížku!“
Během třetí vyučovací hodiny přišla ředitelka a představila jim nového profesora (Filipa). To byla vynikající příležitost k tomu, aby si třináctiletý chlapec prohlédl kámen, který našel.
Sotva nový učitel odešel a paní učitelka pokračovala ve vykládání látky, mladík se pozorně zadíval na kámen a stiskl ho. Kámen blikl. Čestmír roztržitě vzhlédl, aby se podíval, jestli si toho nikdo nevšiml. Jenže žáci si psali výpisky a učitelka si před nimi začala rozepínat knoflíčky halenky. Nakonec si blůzku sundala a následovala ji podprsenka. Trnka poprvé ucítil v rozkroku podivné pnutí a jeho pták se mu začal nalívat. Profesorka si začala svoje dvojky mačkat a tlačit k sobě. Pnutí se zvyšovalo. Čestmír mlaskl. Někteří spolužáci a spolužákyně se k němu znechuceně otočili, ale pro vyučující se to zdálo spíše pobídkou ke svlečení hnědé dlouhé sukně. To odhalilo učitelčiny nepříliš krásné nohy a chlapcův čůrák trochu zplihl. Pak však na zem následovali kalhoty a mladíkovi se odhalil její zarostlý klín. Pnutí tam dole vzrostlo natolik, že to Čestmír nevydržel a zavzdychal. Přitom také upustil kámen.
V ten okamžik se zjevila profesorka oblečená a nadávala chlapci za duchem nepřítomnost. Spolužáci se tomu smáli a soused David mu říkal něco o tom, že už je v limbu skoro celou hodinu.
„Trnka, nebavte se!“ vykřikla učitelka a pohrozila chlapcům ukazovátkem.
„Ano, prosím,“ prohlásil okřiknutý.
„A dej mi žákovskou knížku, celou hodinu mi neodpovídat…“
„Už druhá poznámka,“ vzdychl David překvapeně.
Čestmír hodil žákovskou na stůl, sedl si zpátky do čtvrté lavice uprostřed a zašeptal: „Kráva jedna blbá! Jako kdyby bylo důležité něco z těch keců, co nám řiká.“
Soused se potichu zasmál.
Čtvrtou hodinu měli matematiku, jeden z předmětů, které nový profesor Janda, vyučoval. Čestmír, nejstarší chlapec ze třídy, se opět pokusil o kámen, ale s profesorem se nic nestalo, jen za Trnkou se začalo ozývat podivné vzdychání od Barči…
„Trnka!“ vykřikl učitel, když zjišťoval, kdo je kdo. „Takže Trnka chybí? Ale ve třídnici zapsán není!“
„Pančeli, Trnka sedí tady vedle mě,“ ozval se Barták a vyhodil Čestmírovi kamen z rukou.
„Ale Trnka, to nemůžete ani na mé první hodině dávat pozor?!“ zamračil se Filip.
„Promiňte, pane, už se to nestane,“ řekl Čestmír, stále ještě překvapen tím, že za sebou slyšel něco mlaskat a vzdychat.
Po tělocviku v páté vyučovací, opět s panem Jandou, dostali dvaceti minutovou přestávku, aby se mohli osprchovat. Během koupání za zataženým závěsem si Čestmír vzpomněl na nahou učitelku a mlaskání za sebou…
